Období vzdoru: milá výzva, ne jen boj

Každá máma, která slyší “Já chci”, “Nechci” nebo “Já sám!” několikrát za den, ví, že období vzdoru není zase tak vzácný host – je to fáze, která prostě přijde. A i když ji prožíváme s čistým stresem, může být zároveň velkým darem – pro dítě i pro nás.

Pamatuju si ty chvíle, když moje dítko mělo asi dva roky. Byla jsem přesvědčená, že nějak selhávám – neustálé výbuchy vzteku, když řeknu, že je čas na jídlo, spaní, oblečení čepice. Cítila jsem se unavená a podezřívala jsem se, že dělám něco špatně jako matka. A pak jsem začala číst, ptát se, slyšet zkušenosti jiných maminek. A začalo se mi rozkládat v hlavě, že to, co jsem brala jako problém, je vlastně přirozený vývojový krok.

Období vzdoru – taky někdy nazývané „negativismus“, „první puberta“ – se typicky objevuje mezi 1,5 až 3 lety. Dítě v té době začne objevovat svoje „já“, svoji vůli, potřebu rozhodovat samo o věcech, které se ho týkají. Nejde o to, že by chtělo být protivné, ale spíš, že nachází vlastní hranice a učí se, co je možné a co ne.

Když dítě nochce opustit vanu, odmítá si vzít čepici, když jste právě chtěla, aby vám pomohlo – všechny ty situace jsou součástí toho, že se snaží zažít, že má hlas, že může volit. Pro nás, matky, to bývá náročné zejména, když máme spěch, máme očekávání, že všechno zvládneme, že dítě “poslechne”. Ale právě v těch chvílích je tohle období velkou výzvou – a zároveň příležitostí.

Co vím dnes, že by mi někdo měl říct tehdy

• Nehodnoť to jako selhání rodičovství. Ono to není o tom, že jsi špatná máma, když dítě vzdoruje – je to znamení, že se učí být sám sebou.
• Mít trpělivost je někdy nejvíc, co můžeme dát. Zkrátka občas vydržet výbuch, neodmlouvat na první slovo, neprojevovat frustraci hlasitémi výkřiky.
• Důležité je mít pevné, ale laskavé hranice. Pokud dítě věří tomu, že existují jasná pravidla, ale že ho máma miluje i když je těžký den, cítí se bezpečněji – i když se staví.
  

Praktické kroky, které pomohly nám

1. Dovolit mu rozhodovat, pokud to jde
   Například: „Chceš si vzít ten červený nebo modrý kabát?“ Místo že rozhodnu já, nabídnu dvě možnosti. Nebo nechat dítě zvolit, co bude jíst jako svačinu – i když není to ideální podle mého plánu. Občas ustoupit, když nejde o zásadní věc, se vyplatí.
   
   
2. Předvídat situace, kdy “vzdor” přijde
   Když je únava, když je hlad, když přecházíme z jedné aktivity do druhé – to všechno jsou časové pastičky. Tehdy bývá vzdor silnější. Takže je lepší naplánovat méně – třeba místo návštěvy tří obchodů jeden, nebo dát dítěti vědět, že “za 5 minut končíme hrátky a půjdeme domů”.
   
   
3. Komunikovat emoce – pojmenovat, co cítí
   Říct: „Vidím, že jsi rozzlobený, že ti došla energie a chceš ještě dál být venku.“ Nebo: „Chápu, že se ti nechce odložit auto, když jsi si s ním hrál.“ Tím dáváme dítěti pocit, že jeho emoce jsou slyšeny, že nejsou špatné.
   
   
4. Nabídnout pomoc – ne převzít kontrolu
   Když vidím, že dítě zápasí se zavazováním tkaniček, zeptám se: „Chceš pomoct, nebo zkusíš sám?“ A pokud chce pomoci, nabídnu jen část pomoci, jen tam, kde opravdu potřebuje. To pomáhá budovat sebevědomí – že zvládne víc, než si myslím.
   
   
5. Zpomalit svoje tempo, ovládat svůj stres
   Mnoho situací, kdy se vzdor zhorší, vzniká, když jsem pod tlakem – spěchám, mám toho hodně v hlavě. Pokud si uvědomím, že jsem ve stresu, snažím se zpomalit – dej dítěti čas, nevyhrocuji, místo že řeknu hned: „Pojď“, raději: „Za chvíli, ještě dokončím, pojď po sobě“.
   
   
6. Laskavé, nastavené hranice
   Hranice nejsou o zakazování všeho, co dítě chce. Jsou o tom, co je bezpečné, co je vhodné. Hranice, jako „venku si nasadíš bundu, když je zima“ nebo „před spaním nebudeme mít sladkosti“. Ale když dítě vyčerpá jednu hranici, je dobré být pevná, ale taky omluvná, pokud je třeba – třeba když ten den bylo hodně protivenství.
   

Jak to mění rodinu

Když přijmeš, že vzdor není útok, ale znamení růstu, změní se atmosféra doma. Už nejde o neustálý boj moc vs. poslušnost, ale o dialog – o hledání, kde dítě může mít svůj prostor, kde se můžeme přizpůsobit, kde je pro mě zajímavé vidět svět jeho očima. Vzájemné napětí bývá méně ostré.

Mimochodem – vzdor učí i nás – rodiče – toleranci, sebelásce i schopnosti být flexibilní. Když dovolím dítěti něco, co není přesně podle plánu, učím se taky uvolnit, nechat jít perfekcionismus, uvědomit si, co je opravdu důležité.

Období vzdoru není fáze, co přežít. Je to fáze, kterou můžeme prožít vědomě – jako krok směrem k dítěti, které má vlastní vůli, vlastní hlas. A že je to někdy těžké? Jo, je. Ale když se den za dnem snažíš naslouchat, chápat, být přítomná – nezůstanete u výbuchu vzteku, ale budete mít mnoho momentů, kdy se z Vás stane tým – i když se někdy vzdorujete.